Příběh druhý - svatá Tara
Vyjížďky na koních jsou laickou veřejností považovány za půvabnou kratochvíli horních deseti tisíc...
Pokud ovšem ke koni letíš rovnou ze své mizerně placené práce, bez čištění na něj pohodíš sedlo (nejdražší kus syntetiky ve tvé domácnosti) a bleskově vyrazíš na nejbližší lesní stezku tak abys byla "doma za světla" - může být všechno jinak...
Zvlášť, když tě doprovází PES.
A tak nějak to začalo. Trochu rozcuchané zvíře se po prvním klusu lehce ohřálo, pes očůral sedmapadesát stromečků a oba se tak mohli věnovat rozhlížení po kraji. Pes se těšil na cokoli, co by mohlo zašustit v křoví a kobyla se toho samého radostně děsila. Jezdkyni tak nezbývá než na oba průběžně pokřikovat a intonovat u toho jak Madona v Evitě.
"Bo -NNY!!! K nóóóze!!! " bez reakce.
"Klíííííd holČIČko." bez reakce.
Když pak v úzké lesní cestě z nenadání potkáte cizího, volně vypuštěného psa, a majitel je v nedohlednu, může se situace značně zkomplikovat. Připomínám, že Tara je REMONTA a můj pes BÍGL, což mnohé z následujících vět vysvětlí.
Tak tedy cizí pes. Nebyla to zlověstná bestie velikosti telete. Naopak. Byl to pinč, nebo krysařík. Moc těmhle plemenům nerozumím, protože za psa považuji jen jedince větší 40cm a těžší 15 kg. Jenže kdo tyhle malé zmrdy (neohrnujte nosy, tenhle pojem je naprosto vystihuje) zná, ví, že setkání s vlčákem je mnohem větší pohoda.
Přesně dle mého očekávání se zamindrákovaná pakrysa zastavila, naježila a začala na nás z dálky cenit své trapné zoubky. Zatím s ledovým klidem jsem si přivolala Boňáka, velela mu k noze a vytvořila tak mezi oběma šelmami koňskou bariéru. Tara netušíc problém kráčela dál.
Zbývalo asi tři metry k setkání. Ňafající bastard sice stál, ale výhružně vrčel, na což Bonny reagoval změnou účesu do lehce punkového stylu. Problém byl na spadnutí. Leč vědomí převahy mě nechávalo v sedle pokorně pochodující šedivky.
Průjezd kolem krysího predátora proběhl podezřele klidně. Jen kulil oči a dusil se v pokusech vydat ze sebe hrůzostrašný zvuk. Bonny vrčel jen lehoučce. Vlastně bych řekla, že předl (nemám přece žádnou svini zlou). Rozhodně předl.
Zvrat nastal v okamžiku, kdy se Tařiny slabiny dostaly na úroveň krysího zarolovaného, třesoucího se čumáku. Malý bastard jí proletěl pod břichem a za zuřivého štěkotu se pokusil atakovat Bonkovo břicho. Zbytek vidím jako v strhující scénu Matrixu. Zahazuji otěže (hlavně jí nevycukat držku) - chytám se martingalu - hřívy - zimní srsti...
Kůň kulí oči. "Svatý Martine ochraňuj mě!"
Kůň roztahuje nozdry do velikosti tenisového míčku. "Panenko Maria zůstaň se mnou!"
Kůň lepí uši k hlavě. "Panebože slituj se!"
Kůň klene krk do tvaru arabského plemeníka a nos naklání povážlivě dopředu. "Alláhu dopřej mi alespoň důstojnou smrt!"
V tom kde se vzal tu se vzal, na obzoru se jeví týpek vodítkem přes rameno a rukama hluboko zaraženýma v kapsách. Laxně shlédne scénu před sebou a dál klidně kráčí lesní cestou.
"Chyťtě si toho vzteklýho bastarda, nebo seskočím z koně a vrátím vám ho ve dvou kusech!!!" uprostřed vlastního výkřiku se vracím k Matrixové scéně. Slyším sama sebe řvát: "...seskočím z koně..". Tady něco nehraje... Dávno měl nastat bod zlomu. Kobyla měla odpálit brůtálního hrbáka a postal mě při nejmenším na oběžnou dráhu!?
Řasu po řase klopím oči k tvorovi pod sebou. Krk je stále v pozici vítězného oblouku. Ba co víc..nos se natahuje ještě víc dopředu. Takže armagedon teprve přijde
Jaké je mé překvapení, když konec čumáku zamíří k nejbližšímu maliníku a kobyla užvýkne suchou větvičku. Krk se pokojně vrací na své místo a ozve se spokojené vrznutí udidla.
To, že se psi nestihli servat a vlažný páníček si zmítající se krysu vláčí na vodítku pryč vnímám jen mimosmyslově. V hlavě mám jen dvě slova.
SVATÁ TARA.